Otázky pro pěstouny starších dětí – Bohunka a Jiří

Křestní jméno pěstounů: Bohunka a Jiří
Věk dítěte nyní: 12 a 13
Věk dítěte při příchodu do rodiny: 7 a 8

S jakými obavami nebo mýty jste se setkali (u sebe nebo ve svém okolí) před přijetím staršího dítěte?
V našem okolí nás zrazovali úplně všichni – rodina i přátelé. Báli se jakékoliv pěstounské péče, natož pak přijetí staršího dítěte. To pro ně bylo nepochopitelné, vzít si děti, u kterých už nic nezměníme.
I my jsme měli obavy. Původně jsme chtěli totiž adoptovat dítě do 5 let věku. Několik let nás ale pro žádné dítě nevytipovali. Pak se změnil personál na krajském úřadě a nové pracovnice se divily proč… Mezitím jsem ale překročila padesátku, čímž se změnila naše pozice. Proto jsme začali zvažovat přijetí starších dětí. Hodně jsme promýšleli všechna pro a proti a po pečlivém zvážení rizik jsme se rozhodli pro přijetí sourozenců, které nám „nabídli“. Důležitou roli hrálo i to, že pro tyhle konkrétní děti to byla pravděpodobně poslední možnost, jak se dostat z dětského domova, kde strávily s krátkými přestávkami dlouhých 5 let.

Co vás na soužití se staršími dětmi nejvíce překvapilo – co bylo těžší / lehčí, než jste čekali?
Rozhodně nás překvapilo, v jakém stavu k nám přišly. Byly strašně pozadu, ve všem. Holčička byla v osmi letech na úrovni čtyřletého dítěte. Nerozuměla nám v běžné komunikaci, i když nemá mentální handicap. Vydržela celý den na houpačce, nebo si vybarvovat omalovánky. Neuměla sama základní úkony sebeobsluhy včetně hygieny.
Teoreticky jsme věděli z kurzu příprav, jak to může vypadat. V praxi nás to ale stejně překvapilo.

Jak se děti projevovaly v každodenním životě? Co vám pomohlo tyto projevy zvládat?
Chlapeček byl hodně medikovaný, kvůli diagnostikovanému ADHD. To znamenalo, že byl buď úplně utlumený, anebo jak neřízená střela. Byl opravdu nezvladatelný, nikoho a nic neposlouchal. Někdy měl úplné záchvaty nepříčetnosti. Až postupem času jsme zjistili, že to bylo v situacích, kdy si nevěděl rady, nevěděl co přijde, co má dělat,… láska musí být bezpodmínečná a hranice nejsou trest, ale bezpečí. A spousta trpělivosti…

Myslíte si, že jste své přijaté děti dokázali ovlivnit nebo změnit?
Rozhodně ano a máme z toho obrovskou radost. Navzdory tomu, že jsme si vědomi, že si ze svého dlouhého špatného období v dětství přenesou leccos do svého dospělého života, tak jsme společně ušli velký kus cesty. Udělaly obrovský pokrok. Holčička rozkvetla. Je s ní dobrá domluva, dokáže se o sebe postarat, rozumí vtipu,… Chlapeček se naopak zklidnil, a i když má v náladách určité výkyvy, tak se s nimi dá pracovat. Nemá žádné záchvaty. Medikaci má minimální, jen pro soustředění ve škole. Dělají nám radost. Samozřejmě, že jsou některé dny těžké.

Co byste vzkázali lidem, kteří o pěstounství staršího dítěte uvažují, ale bojí se?
Víme, že to není cesta pro každého. Já si uvědomuji, že bez předchozí zkušenosti se svými dětmi, bych to těžko zvládala. A bez absolutní podpory manžela bych to vůbec nezvládala. Pro nás je obrovskou pomocí též Boží přítomnost . Zároveň je nezbytné nezapomínat na sebe, na partnera, na vlastní drobné radosti, které nabíjí. Rozhodně do toho musí jít lidi, kteří mají pevný vztah a podporu. Znamená to velkou změnu životního stylu. Nyní, po pěti letech, si uvědomujeme, jak moc se s dětmi navzájem obohacujeme. JSME RODINA.