Blogové články / Příběhy ze života náhradních rodičů
Kouzelný telefon
Na kouzelný telefon jsme čekali dva a půl roku. Dva a půl roku, během kterých jsme se s manželem naučili žít normálně – pracovat, jezdit na dovolené, psát si seznamy úkolů a tvářit se, že vlastně vůbec nečekáme.
Byl červenec. První den v práci po dovolené. Na stole mě vítal seznam věcí, které jsem odložila s tím, že je „vyřídím, až se vrátím“. Sotva jsem ho stihla proletět očima. Byla jsem v práci asi dvě hodiny, když se na displeji telefonu objevilo to jméno. To, na kterém jsme (ne)čekali.
Srdce mi vyletělo až do krku. Automaticky jsem vyběhla z kanceláře a začala chaoticky hledat místo, kde budu mít trochu soukromí a klidu. Chvíli to bylo na záchodě, pak na chodbě, pak zase na záchodě… Bylo mi úplně jasné, o co půjde.
„V porodnici leží osm dní stará holčička…“ zaznělo z telefonu. Třásly se mi ruce. Všechno, na co nás připravovali, se mi z hlavy vypařilo během vteřiny. Postupy, seznamy, jednotlivé kroky – nic. Jen realita. Skutečná, živá.
V anamnéze byl jeden fakt, který jsme měli v dotazníku zamítnutý. Věděla jsem, že se musím poradit s manželem. Popravdě? V tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Tváří v tvář realitě jsem nechápala, proč nám to kdy vadilo.
Volala jsem mu. Nezvedal to. Znovu. Nic. Přepadl mě naprosto iracionální strach, že nám holčičku někdo „vyfoukne“, než se stihneme domluvit. Napsala jsem mu SMS: Okamžitě volej. Jde o miminko.
Ozval se asi po hodině, když si zprávu konečně přečetl.
„Tak jedeme, ne?“ řekl bez zaváhání. Nebyl důvod pro diskuzi. Nebylo potřeba dalších slov.
Kolegyně mi ještě stihla zajet domů pro autosedačku na miminko, abychom měli malou v čem odvézt. A tak jsme čtyři hodiny po návratu do práce po dovolené seděli v autě. Pár narychlo sbalených osobních věcí na přespání. Autosedačka. To byla naše výbava na následující dny. Kde přespíme? To se vyřeší později.
Cesta ubíhala a hlavou nám běželo milion myšlenek. Jeden z mých největších strachů ale padl okamžitě. Strašně jsem se bála, jestli se mi bude cizí dítě „líbit“. Jestli si ho dokážu zamilovat.
Jak by se mi mohlo nelíbit malé, opuštěné miminko?
Cítila jsem vzrušení a pocit neskutečna. Opravdu se nám to děje, budeme rodiče malé holčičky. A v tu chvíli o tom věděli jen kolegové z práce… a jeden kouzelný telefon.
Pokračování někdy příště…
