POPRVÉ

Na kurzu nám říkali, že se na dítě, pro které nás vytipovali, můžeme jít nejprve jen podívat. A když budeme pochybovat, pořád ještě můžeme říct ne. Jinde jsme zase četli příběhy o lásce na první pohled. Jak adoptivní rodiče už při prvním setkání věděli: tohle dítě je naše.

Jaké to bylo pro nás?

Oba s manželem se ve stresu přepínáme do režimu řešení. Náš mozek jel od prvního telefonátu naplno.

Dodnes si úplně živě vybavuji, jak stojíme nad nemocniční postýlkou. Je tak malá, a přesto působí velká a prázdná. Uvnitř leží drobeček, který je pod vrstvou peřinek sotva vidět. A vedle nás stojí sestra a čeká.

Po chvíli ticha to nevydrží a trochu netrpělivě se zeptá:

„Tak co na ní říkáte?“

Mě v tu chvíli napadne jen:

„Je tak malinká…“

Dnes si uvědomuji, že jsme byli hlavně překvapení a zaskočení, že se nám to skutečně děje. Že ten okamžik, na který jsme tak dlouho čekali, je najednou tady. A že jsme byli nervózní. A moc šťastní.

Jen jsme to tehdy, v prvních dnech a týdnech, neuměli pojmenovat.

Byli jsme úplně zahlcení množstvím otázek a starostí.

Co všechno musíme vyřídit? Kam zavolat? Co nakoupit? Komu to oznámit? Rodičům? Sourozencům? Hned, nebo až později? Sehnat pediatra. Co potřebuje tak malé miminko na dlouhou cestu autem domů? Kde bude doma spát? Nemáme vůbec nic připravené.

A pak taky – mám hlad. Kde se tady dá najíst? Můžeme od ní odejít? A můžeme se pak hned vrátit? Kde vlastně budeme spát? Můžeme u ní zůstat přes noc? Nemůžeme. Tak kdy nejdřív ráno můžeme přijít?

A samozřejmě další balík otázek. Na co všechno se máme doptat, abychom o ní a její původní rodině věděli co nejvíc. Z kurzu si pamatuji, že se máme ptát. Jenže na co se vlastně ptát u takhle malého miminka?

Nemá oblíbenou hračku. Nemá večerní rituál. Nemá oblíbenou pohádku.

Na co se ptát u novorozence?

A mezi tím vším jsme spolu prostě jen tak byli.

Doteky. Seznamování.

Prohlížím si ty malé ručičky. Všímám si, jak krásné má rty a heboučkou pleť. Držím ji a stále nemůžu uvěřit tomu, že je opravdu tady. Že ji můžeme vzít do náruče a pohladit. A že si ji už brzy budeme moci odvézt domů.

A najednou se mi nechce ji položit zpátky do postýlky.

Chováme ji prakticky celou dobu, co tam jsme. Sestry nám chodí říkat, ať si jdeme trochu odpočinout. Že ji můžeme položit, že tu bude v pořádku.

Jenže mně se nechce. Byla v té postýlce celý týden sama. Nechci ji tam nechávat samotnou. Jenže zůstat přes noc v porodnici nesmíme.

Večer odcházím na penzion sama. Manžela kvůli neodkladným schůzkám čeká cesta domů a zítra zase zpátky. Šest hodin v autě.

Sestry nám při odchodu říkají: „Ještě se vyspěte, dokud můžete.“ Jenže já spát nemůžu. Do tří do rána si průběžně zapisuji poznámky. Co všechno musíme koupit, co zařídit a na co nesmíme zapomenout, abychom ty první dny doma zvládli.

Ráno vstávám brzy. V porodnici jsem domluvená na osmou. Přijdu hned ráno a nakrmím ji. Přestože jsem skoro nespala, necítím se unavená. Jsem nabuzená. Nervózní. A mám pocit, že je toho před námi strašně moc.

A přitom už tam někde mezi těmi seznamy, otázkami, telefonáty a nákupy je něco, co tehdy ještě neumíme pojmenovat.

Jen víme, že už ji nechceme nechávat samotnou. Že se k ní oba chceme co nejdřív vrátit.

V tu chvíli o tom pořád věděli jen kolegové z práce…

a jeden kouzelný telefon.