Otázky pro pěstouny starších dětí – Natálie

S jakými obavami nebo mýty jste se setkala (u sebe nebo ve svém okolí) před přijetím staršího dítěte?

U lidí, kteří nemají žádné povědomí o pěstounství, jsem se setkávala hlavně s nepochopením. Někteří mě považovali až za blázna, proč si beru cizí dítě a chci se o něj starat. Myslím si ale, že v tomto případě nehrál extra silnou roli věk dítěte, ale spíže myšlení většinové společnosti a celkově vnímání pěstounství. Většina lidí mě od toho odrazovala především proto, že jsem byla mladá (v době přijetí chlapce mi bylo 24 let), s tím, že péči o chlapce nezvládnu a přijaté dítě mi akorát přidělá starosti a problémy. Málokdo toto mé rozhodnutí chápal. Ale našlo se i pár mých blízkých přátel a kolegů z práce, u kterých jsem našla pochopení a fandili mi – stejně tak jako moje rodina. Na děti z „děcáku“, které přicházejí do pěstounských rodin, má bohužel dost lidí špatný pohled a často se na ně koukají skrz prsty. O to víc, když je dítě už v pubertálním věku. Často je lidé vnímají negativně a mají plno předsudků – vidí je jako grázly, zloděje, a především si myslí, že děti v DD končí vlastní vinou. Pramení to z jejich neznalosti systému ústavní výchovy a náhradní rodinné péče. Já jsem se nejvíce obávala toho, jak se mi podaří skloubit moji práci (pracuji jako vychovatelka v dětském domově, a tudíž je má práce poměrně dost časově náročná a občas pracuji i o víkendech) a péči o chlapce. Hlavně v začátcích bych se bez pomoci mé babičky, která mi s jeho péčí výrazně pomohla, neobešla. Takže pro mě byla výhodou i skutečnost, že se jednalo o starší dítě.

Co vás na soužití se starším dítětem nejvíce překvapilo – co bylo těžší / lehčí, než jste čekala?

Vzhledem k tomu, že chlapce, kterého jsem si vzala do pěstounské péče jsem již předtím měla 2 roky v hostitelské péči, tak jsme se „sžívali postupně“ už předtím a troufám si říct, že i díky mé práci (kde jsem ho v našem dětském domově původně poznala) jsem byla poměrně dobře připravená a považuji to jako velkou výhodu oproti ostatním pěstounům, kteří přijaté dítě zpočátku vůbec neznají. I přesto ale přicházely situace, na které se připravit úplně nedá. Pěstounské děti jsou často jedno velké překvapení 😊. Výhodu jsem měla především v tom, že jsem chlapce znala již delší dobu – věděla jsem, jak v jakých situacích reaguje, co mu vyhovuje a co naopak ne. Jako největší plus vnímám to, že mi velmi důvěřoval. Důvěra a citové pouto je podle mě klíčem úspěchu v každém „pěstounském vztahu“. Nejtěžší pro mě bylo, že jsme se od začátku potýkali s tím, že často ze strachu lhal, a to i v úplných maličkostech. Trvalo několik let, než se nám to podařilo odbourat, nebo alespoň minimalizovat. Dalším problémem byl tlak okolí – často se předpokládá, že 14leté dítě bude samostatné, schopné fungovat doma i ve škole bez větší pomoci dospělého, což u nás samozřejmě neplatilo. Sociálně byl sice chlapec díky svému životu s matkou alkoholičkou, kdy se často musel starat sám o sebe i o svou mladší sestru, poměrně dost vyspělý, ale emočně to bylo „4leté dítě v obalu 14letého chlapce“. To nás často přivádělo do patových situací a vedlo k nepochopení ze strany okolí – především ve škole. Kde se nekouká na to, co dítě prožilo, ale na to, v jaké je třídě a co už tedy musí zvládat bez ohledu na emoční vyzrálost daného dítěte. Celkově bylo od začátku mnohem těžší než naše společné „sžívání“ začlenit ho do kolektivu vrstevníků. Když přišel do nové základní školy do 6. třídy, většina dětí se znala již od školky. Byly to děti z jedné městské části, které spolu od mala vyrůstaly, a najednou mezi ně přišel nový 14letý traumatizovaný chlapec. V 7. třídě navíc přišel covid a přešli jsme na domácí výuku. Bylo to sice velmi náročné, ale paradoxně nám to i hodně pomohlo. Odpadl každodenní stres ze školní docházky, měli jsme více prostoru na společné sžívání, utužování vztahu a chlapec měl doma na učení klid. V tomto směru mu to opravdu pomohlo. A to i díky podpoře jeho asistentky ze školy, která k nám jezdila v době covidu a pomáhala mi s jeho přípravou do školy. Byla to pro něj klíčová a velmi blízká osoba i po konci covidu ve škole. Když se na to dívám zpětně, více než na věku dítěte záleží na jeho individualitě a na tom, jak se podaří pěstounovi s dítětem „naladit“ a navázat vztah.

Jak se trauma dítěte projevovalo v každodenním životě? Co vám pomohlo tyto projevy zvládat?

Trauma s námi žilo společně s chlapcem. Člověk nikdy přesně nevěděl, kdy se více „ozve“. Objevovalo se především ve vypjatých a stresových situacích, kdy jeho reakce byly neadekvátní dané situaci – křik, nadávky, pláč, vztek, vzdor. Dalším projevem byl hlavně ze začátku v nadměrném přejídání, které pramenilo z jeho minulosti, kdy ještě žil se svou matkou a neměli doma co jíst, takže často trpěl hlady. Dále se u něj často objevovalo, že se ze všeho vinil, vždy se viděl jako ten, kdo za všechno může a nikdy nebude pro nikoho dost dobrý. Byl velmi vztahovačný a také citlivý, především na tón a způsob komunikace z mé strany. Ze začátku měl také strach z opuštění. I když jsem šla jen do práce nebo do obchodu, stále dokola se ujišťoval, jestli se opravdu vrátím. Naučit se zvládat tyto projevy bylo často velmi náročné. Zde jsem opět hodně čerpala ze zkušeností ze své práce. Afekty pro mě sice nebyly nic neznámého, přesto dokážou člověka kolikrát dost vykolejit. V tomto směru mi velmi pomohl kurz terapeutického rodičovství, který mi nabídla má doprovázející organizace Prevent. Čerpám z něho dodnes. Tímto kurzem by podle mě měl povinně projít každý pěstoun, protože teprve zde opravdu každý pochopí, kořeny a původ často zcela nevyzpytatelného chování traumatizovaných dětí. Terapeutický přístup je klíčem k úspěchu, jak tyto projevy u pěstounských dětí zvládat co nejlépe. Protože nevhodně zvoleným přístupem, může být často i nevědomky sám pěstoun, kdo v dítěti projevy traumatu vyvolá. Také jsme nějaký část docházeli k paní terapeutce – která pomáhala chlapci trauma zpracovat. Dále mi určitě pomohly víkendové pobyty s pěstouny, kde člověk měl možnost poznat lidi se stejným zájmem, kteří často prožívají velmi podobné situace a dokážou pochopit i to, co pro běžného rodiče je již daleko za hranicí. Někdy stačí mít jen s kým sdílet všechny tyto události a člověk se hned cítí lépe, když na to není sám. A důležité je nebát si říct o pomoc odborníka.

Myslíte si, že jste i starší dítě dokázala ovlivnit nebo změnit?

Ano, a především bych chtěla zdůraznit, že nezmění jen pěstoun dítě, ale i dítě pěstouna. Díky pěstounství jsem přehodnotila své životní hodnoty a člověk si pak více váží všech maličkostí, které jsou často pro mnoho lidí běžné a nepodstatné. Jen u starších dětí bohužel pěstoun přišel o mnoho let, kdy na dítě působily negativní faktory, které ho ovlivňovaly. Pěstoun musí počítat s tím, že změna přichází velmi pomalu. A často je to jako na horské dráze. Kdy chvíli jste nahoře a pak zase dole. Když se na to zpětně podívám, tak i přes omezený čas jsem chlapce ovlivnila v mnoha směrech. Našel novou rodinu, což mu pomohlo odpoutat se postupem času od své biologické rodiny, která pro něj byla velkou psychickou zátěží, protože matka ho často psychicky vydírala a kontaktovala jen když chtěla peníze. V biologické rodině poznal jen to, že vše se řešilo násilím a vulgarismy. Postupem času viděl, že to ale není normální jednání a že u nás v rodině se tak nikdo k sobě nechová. A i když ne vždy se mu vše povede, nikdo na něj nebude řvát nebo ho bít. Začal být mnohem klidnější, naučil se reagovat bez negativních emocí a jeho agrese postupem času také ustupovala. Už nebyl pořád ve střehu připraven k „boji“.

Co byste vzkázala lidem, kteří o pěstounství staršího dítěte uvažují, ale bojí se?

Určitě bych od toho nikoho neodrazovala ale musí každý počítat s tím, že to není jednoduché – ale to není ani s mladšími dětmi. Jen starší děti mají svá specifika než mladší. Starší děti si také zaslouží rodinu, lásku a pocit bezpečí. Jen každý pěstoun musí počítat s tím, že čím je dítě starší tím mohlo během svého života zažít více zraňujících situací a mnohdy mohou být starší děti více traumatizované. Během jejich života se kolem nich točilo mnoho lidí, kteří jim ubližovali, a proto starší děti potřebují více času, aby dospělému začali znovu věřit. A často velmi testují hranice, aby se ujistili, že je pěstoun má opravdu rád a neopustí je, jako všichni ostatní… Je to jízda, která ale stojí za to